REDBULL 400: nejtěžších, nejkritičtějších, nejvyšších a zároveň nejúžasnějších 400metrů v životě

Nadpis mluví za vše. Redbull 400 je závod, který má opravdu něco do sebe. Když jsem o něm poprvé četla a viděla jsem video, rozhodně jsem nebyla nijak výrazně zaujatá ani unešená. Vyběhnout 400metrový kopec? A to je jako celý závod? Jo, přesně to jsem si myslela. A přesně zde jsem myslela velmi špatně :)

Veselá po prvním rozběhu :)

K samotné účasti na závodu jsem se nakonec dostala náhodou, nečekaně. Ale teď jsem za tu příležitost nesmírně ráda! Už na úvod můžu říct, že to byl nejlepší závod, jakého jsem se kdy účastnila. I přes nízká očekávání, jsem byla maximálně nadšena.

Do Harrachova, kde se závod odehrával, jsme se vydali už v pátek odpoledne, abychom se mohli na sobotu vyspat do růžova. A rozhodnutí to bylo dobré, jelikož po 5 hodinové cestě jsem byla v pátek tak mrtvá, že bych sotva podala ještě nějaký výkon. Krásně vyspaní jsme se tedy po snídani vydali na místo. Kousíček od tratě byla perfektní možnost parkování - a blízkost auta se pak velmi hodila zejména po dokončení závodu :D 

Nasadit BCAA a regenerovat před finálem, to je základ! ;)

Organizace před samotným startem perfektní - registrace odsejpala rychle, dostali jsme v pěkných papírových balíčcích svá startovní čísla, čipy, trička a k našemu překvapení - kupónky na oběd, svačinu, 2 redbully a 3 vody! Vše zdarma v rámci registrace. A nejen to, vody, redbully a banány se tam rozdávaly nonstop po každém rozběhu, takže o doplnění živin bylo maximálně postaráno. To se mi velmi líbilo. Oproti závodům Spartan Race maximální péče o závodníky. Nemluvě i o zdravotnících, kteří byli všude a připraveni okamžitě zasáhnout. Za mě velké plus :)

Blbinky a povinná pusa z každého závodu :)

Poslední dny před závodem jsem byla celkem v klidu. Říkala jsem si - jen 400metrů! To nic není! Když jsme ale dorazili do Harrachova a já spatřila ono místo činu na vlastní oči...no, do té doby jsem se nebála. Pak už jsem věděla, že to bude asi velký masakr :D

K naší úlevě se startovalo celkem "zvolna". Kvalifikační kola, dle kterých se rozhodlo, kdo postoupí do kterého finále, neměla ani celých 400metrů,
ale pouhých 230. Řeknu vám jedno. Kvalifikační kolo bylo mnohem horší než celých 400metrů ve finále. Nevím, zda to bylo tím, že člověk nevěděl do čeho jde nebo tím, že se v něm běžel ten nejhorší úsek. Každopádně po tomhle kolo jsem viděla snad všechny mnohem víc vyřízené než po finále. Včetně mě :D

cestou k cíli :)

Pocity před úplně prvním rozběhem? Nervozita. Maximální! Srdce mi bušilo, jako by mi mělo vyskočit z hrudi. Vůbec jsem netušila co mě čeká.
Pak poslední vteřiny a konečně start. Počáteční rovinku jsem se nešetřila a snažila se nadehnat aspoň něco, co bych už v tom konci nedohnala. Půlku kopce jsem ještě zvládala po dvou, pak už jsem se plazila po čtyřech. Nohy pálily neskutečně, dech...no ani nevím jestli jsem vůbec dýchala :D Nekoukala jsem před sebe ani za sebe, jen se snažila nezastavovat. Pak už jsem zahlédla finální lehkou rovinku a rozhodla se na závěr rozběhnout. První pokus...nic, nohy neposlouchaly. Druhý pokus...zase nic. Napotřetí to vyšlo a já asi poslední 3 metry zvládla běžet :D Konec. Pouhých 230metrů a měla jsem dost. V tu chvíli jsem si přála, abych do finále ani nepostoupila, protože tohle byl prostě mazec. Několik minut jsem jen tak ležela, ale pak se vzpamatovala a pomalu se rozhodla vydat zpátky. K mému překvapení se mi třepaly celé nohy jako nikdy předtím. Když jsem šla nebo seděla tak dobrý, ale jakmile jsem se zastavila, tak třepot neskutečný. A tento stav trval ještě tak půl hodiny! Pocit jako by pod vámi bylo zemětřesení velmi zvláštní. Ale alespoň jsem věděla, že jsem do toho dala opravdu všechno. I když to trvalo v mém případě jen necelé 4minuty :) 

z blogerkou Markétou z blogu Eat Run Love

Po prvních rozbězích obědová pauza a čekání na výsledky. Z těch jsem se dověděla, že jsem skončila v mém rozběhu 13. z 50, celkově 32. z 84. žen. Tudíž jsem postoupila do hlavního finále! Nervozita, ale zároveň nadšení :) Bála jsem se, ale chtěla jsem to hecnout. Nejhorší bylo, že jsem šla až téměř poslední. Nejdříve běželi "štastní poražení" muži, kteří se nedostali do finále, pak finále B ženy, štafety, hasiči a pak až má finálová kategorie. Alespoň jsem si náležitě odpočala, jelikož od kvalifikace do finále jsem měla přes 5 hodin pauzu.

A pak to přišlo znova... Tentokráte mi nebušilo srdce, ale nohy se mi klepaly jako po doběhnutí prvního rozběhu. Napoprvé to byl masakr a teď mám zvládnout téměř 2x tolik? V rozběhu s těmi nejlepšími ženami? No, hlavně nebýt poslední... Ostuda je to poslední oč stojím.

5 metrů do finishe!

Takže znova do těch hnusných 230 metrů. Odporný kopeček s tím největším převýšením podruhé. Tentokrát už to šlo lépe. Soustředila jsem se na dech a párkrát i koukla nahoru, kolik ještě zbývá. Nemohla jsem, ale nezastavila jsem. Zadek pálil jak čert a já si říkala, která holka má tak perfektní trénink jako já právě teď? Tak makej! Zděšeně jsem zjistila, že jsem mezi zhruba posledními pěti.  Tak to teda ne, přidala jsem a snažila se předbíhat holky přede mnou. Po 230metrech konečně lehká rovinka a dřevěné schody. Ty každý popisoval jako největší krizi, pro mě byly úlevou. Poslední prudký kopec do cíle, posledních 100metrů. Kolem vidím mé známe, kteří na mě řvou ať přidám. A tak přidávám. Nezastavuji a rvu se nahoru. Párkrát si do toho i heknu a zařvu. No co :D Posledních asi 15 metrů. Před sebou vidím v blízkosti pár holek, který bych ještě zvládla předběhnout. A tak ještě přidám. Však už bude stejně za chvíli konec. Nakonec vyběhnu i posledních 5 metrů na dřevěné ploše a nadšeně s úlevou padám na červenou podložku. Nejlepší pocit v životě. Nemůžu dýchat, nohy pálí, ale je mi úžasně :)

asi nutná podpora, abych se nesesypala :D

Hned ke mě přibíhá přítel a chce, abych se postavila. No, to asi hned tak nepůjde :D Tak ještě minutku spočnu a pak už jsem se zvládla dobelhat
k vedlejším žíněnkám :) Překvapivě se mi netřepaly nohy tak jako po prvním rozběhu. Ani plíce nepálily a bylo mi prostě líp. Asi ten pocit spokojenosti
a úlevy, že to mám za sebou :) Zpátky jsme se sjeli za odměnu lanovkou a trochu jsem se bála, že při slézání z ní se mi podlomí nohy. No bylo to namále :D Nakonec jsem to zvládla, ale i cesta k autu byla veselá. Nohy jako z gumy, ale pocit stále nepřekonatelný :) Pak už jen hurá do hotelu užívat zaslouženého relaxu a odpočinku.

pár minut po doběhu a už se směju! :)

A můj konečný výsledek? Velmi překvapivý a velmi uspokojivý! Skončila jsem ve finále 18. ze všech 84. žen :) Není to sice ani top 10, ale je to top 20 a pro mě je to výhra. Nikdy jsem neběžela závod podobného typu. Závod, kdy stačí 4 nebo ve finále necelých 8minut a jste vyřízení na celý den. Nevěděla jsem do čeho jdu, jakou zvolit taktiku, jak se na to připravit. Ale přesto jsem zvládla překonat sama sebe a dát do toho vše. A to mě těší nejvíc. Ten pocit je prostě neskutečný. To musíte zažít! :)

meditujem :D

Takže. Přes veškeré předsudky jsem byla nadšená. Příští rok chci rozhodně znovu. I přes tu bolest to za to stojí :D Líbilo se mi, že závod byl krátký
a intenzivní. Makáte prostě jen pár minut, ale zvládnete do toho dát vše, protože víte, že za chvíli bude konec. A to mě baví víc než delší vzdálenosti, kde se neumím tolik vyhecovat, protože vím, že trpět budu ještě několik kilometrů :D Prostředí parádní. Okolí nádherné. Atmosféra, lidi, organizace, služby které se vám dostanou za startovné - k nezaplacení! Možná teď zním až přehnaně nadšeně...ale to bude tím, že přehnaně nadšená jsem! Ono to totiž bolelo tak moc, až jste se z toho cítili skvěle. Těžko popsat. Prostě to zkuste. Za rok. Ráda se tam s vámi potkám, protože já do toho jdu znova! (A věřím, že Markét taktéž! však u té se dočtete taky jen samé nadšení, to mi věřte! ;) )

více info o závodě najdete ZDE 

a ještě jedna s úsměvem :)